Svého sportu se fakt nevzdám nikdy, přiznala snowboardistka Záveská

Lára neboli Laura Záveská patří mezi největší české talenty ve freestyle snowboardingu. Od dětství si plní sny, přestože její cesta nebyla jednoduchá, od dětství si plní sny.

Své premiérové starty pod pěti kruhy si připsala na Zimních olympijských hrách v Miláně a Cortině v roce 2026. Ve velké konkurenci se rozhodně neztratila a obsadila 17. místo v disciplíně Big Air a 23. místo ve slopestylu. Laura kombinuje obrovský talent s dravostí a po své olympijské premiéře potvrdila ambice posouvat se ve světovém žebříčku dál směrem k absolutní špičce.

Jaká je vaše úplně první vzpomínka na sníh a kdy jste poprvé stála na snowboardu?

Asi, když mě mamčin přítel Richard Skandera vzal na snowboard na Kozákov v Českém ráji. Hned jsem začala dělat různé otočky a tak. Sice jsem ze začátku padala, ale byla to sranda.

Byla jste jako malá spíš klidné dítě, nebo vás rodiče museli neustále hlídat? Jak moc klíčová byla role rodičů v tom, že jste se začala snowboardingu věnovat naplno?

Já jsem určitě klidné dítě nebyla. Mám ADHD, takže jsem byla takové to dítě, které když spustíte z očí, tak je za chvíli v koruně stromu. Myslím si, že mi tohle i hodně pomohlo dostat se na takovou úroveň, protože jsem prostě nedokázala sedět v klidu a furt jsem musela něco dělat. Mamka mě ve snowboardingu vždycky hodně podporovala, už i kvůli tomu, že její přítel byl Richard, což byl můj první trenér, který mě vlastně všechno naučil.

Co obavy rodičů, když vás vidí létat vzduchem na velkých skocích v Big Airu?

Mamka z toho dřív byla hodně vystresovaná, ale teď už je trošku víc v klidu. Myslím si, že se o mě furt bojí, ale prostě se musela vyrovnat s tím, že tohle jsem já a že ten sport miluji, takže se s tím naučila žít.

Vím, že vás škola plně podporuje, dokonce jste přerušila studium před olympiádou a pak znovu naskočila. Co vás ve škole nejvíc baví a naopak? A uzavřela jste ročník?

Ano. Jsem velmi ráda, že jsem si našla školu, která mě ve sportu podporuje tak jako ta moje. Teď vlastně studuji poslední ročník a maturitu teprve budu dělat. Ve škole mě asi nejvíc baví ekonomika, protože se učím věci, které potřebuji i do svého momentálního života. Na tak vysoké sportovní úrovni prostě tyhle věci potřebuji znát, takže mi to hodně pomáhá.

Jaké cítíte pocity, když stojíte na startu a vidíte, že vás čeká obří skok v náročných podmínkách?

Pro mě nejsou náročné podmínky mentálně tak náročné jako třeba, když je úplně slunečno. Já radši závodím, když sněží, pokud na to mám samozřejmě rychlost. Když rychlost nemám, tak to už je jiná. Ale když jsou podmínky takové, že mám dostatečnou rychlost a sněží, tak je to pro mě vlastně nejlepší, protože se z toho tolik nezblázním. Myslím si, že je to jedna z mých velkých výhod oproti ostatním holkám.

Když jste poprvé oblékla olympijskou kolekci a uvědomila si, že jdete ve svých 19 letech na zimní olympijské hry 2026, na co jste myslela?

Byla jsem na sebe strašně pyšná, ale vlastně jsem si vůbec neuvědomovala, že tam opravdu jedu. Je to pro mě tak neuvěřitelné, že i teď mám občas problém si uvědomit, že jsem tam vlastně byla. Byla jsem na sebe strašně pyšná, že jsem to dokázala, dosáhla toho, co jsem chtěla, a dostala se tam, kam jsem se vždycky chtěla dostat. Vlastně jsem si splnila svůj největší sen.

Co pro vás byla největší lekce nebo nejsilnější zážitek z olympiády? Nemusí se to týkat jen vašeho sportu, třeba setkání s někým či určitá zkušenost.

Mě to tam moc bavilo. Bavilo mě vidět i ostatní sportovce z úplně jiných sportů a určitě to byla super zkušenost. Asi nejsilnější zážitek ale byl, když jsem stála nahoře na tom obřím Big Airu a koukala dolů. Bylo tam strašně moc lidí a měla jsem obrovskou radost, že jsem tam viděla svoji rodinu, mámu, tátu a přítele. Byla jsem z toho fakt dojatá. Takže tohle je pro mě určitě nejsilnější zážitek - že tam byli lidi, kteří mě opravdu podporují.

Každý sportovec sní o nejvyšších metách. Je to zlatá olympijská medaile, nebo spíš zlato z X Games?

Pro mě je samozřejmě obojí super, ale mně by vlastně stačilo odjet svoji jízdu v obou závodech tak, jak chci. Stačí mi mít ten pocit, že jsem do toho dala 100 % a odjela přesně to, co jsem chtěla. Jestli se potom umístím, nebo ne, už záleží na tom, jaký mám skill a jak jsem na to trénovala.

Letos 30. 10. slavíte krásných 20. Přemýšlíte nad budoucností? Kde se vidíte za deset let, až budete na vrcholu svých sil?

Doufám, že za deset let budu na snowboardu stokrát lepší, než jsem teď, a určitě v tom chci pokračovat. Až budu stará babička, tak budu pořád natáčet snowboardová videa. Svého sportu se fakt nevzdám nikdy. Takže si myslím, že to bude podobné jako teď, i když se momentálně hodně chci věnovat i škole, protože je pro mě strašně důležitá a maturita je prostě těžká.

Je ve sportovním prostředí někdo, ke komu vzhlížíte kvůli jeho přístupu k úspěchům i pádům?

Určitě vzhlížím vlastně ke všem, kteří si v životě prošli něčím těžším. Hrozně mě to motivuje jít dál, jak ve sportu, tak i psychicky. Když to dokázali oni, tak mě to motivuje v tom, že to třeba dokážu i já. Moje snowboardová hvězda, kterou fakt miluji a vzhlížím k ní, je určitě Zoi Sadowski-Synnott.

Je pro vás důležité, aby váš partner také sportoval a rozuměl vašemu životnímu stylu?

Určitě je to pro mě důležité. Nedokážu si představit být s někým, kdo jenom sedí na gauči a nic nedělá, protože já furt musím něco dělat a miluji sport. Ať už je to kolo, běhání, snowboarding nebo prostě cokoliv. Takže určitě ano.

Co pro vás znamená zdravá strava?

Určitě hodně. Myslím si, že celkově ovlivňuje to, jak se cítíš i jak vypadáš. Když jsem třeba měla akné, začala jsem se fakt víc zaměřovat na to, co jím, a strašně mi to pomohlo. Přestala jsem jíst tolik junk foodu a začala jsem jíst zdravěji. Měla jsem pak mnohem víc energie ze zdravého jídla než z junk foodu, který ti dá energii třeba jenom na hodinu, ani ne, a vlastně tě ani pořádně nezasytí. Takže zdravá strava je pro mě určitě jedna z těch top věcí, které se snažím dodržovat.

Jak vypadá regenerace po těžkém tréninkovém dni na svahu nebo v posilovně?

Nejdříve si dám něco k jídlu, nějaký protein, stretching nebo jdu do sauny. Záleží samozřejmě i na ročním období, protože v létě do sauny moc nechodím, ale v zimě stoprocentně. Takže potom už hlavně takový chill.

Vaším vzorem je novozélandská hvězda Zoi Sadowski-Synnott. Čím vás nejvíc inspiruje a setkala jste se s ní?

Ano, Zoi znám. Je strašně hodná a na to, na jak vysoké úrovni je, je zároveň strašně pokorná. To se mi na sportovcích hrozně líbí, když jim úspěch prostě nestoupne do hlavy. A ona je do toho ještě úplná hvězda. Její styl, pop, prostě všechno je perfektní.

A koho v českém sportovním prostředí obdivujete?

Obdivuji všechny lidi, kteří si fakt šli za svými cíli a dotáhli to tam, kam si řekli, že se chtějí dostat, a nevykašlali se na to. Protože cesta k vrcholu znamená obětovat strašně moc a je fakt málo lidí, kteří jsou ochotní ty věci obětovat. Takže všichni, kteří tohle dokázali, u mě mají velikánský respekt.