Dovolená vždy přináší nové zážitky. Otázka je, jestli stojíme o všechny. Herec Oldřich Vízner (75) by se totiž bez jednoho z nich zcela jistě obešel.
Jednalo se o dovolenou v Itálii. "Byli jsme dvě rodiny a jeli do bungalovu v Livornu, což byl takovej betonovej blok na patro. Asi třetí den jsme se hezky… červeným vínem… V tom teple to bylo báječný. No a já jdu v pět hodin ráno na záchod, tam dveře dokořán, rozsvíceno, kamera pryč, moje kabela s klíči a pasy pryč, peníze pryč… Já byl v trenýrkách, ale říkal jsem si, jestli pod tím keřem nebude aspoň ta kabela nebo ty pasy. Šel jsem proto ven, tam byl plůtek, zamykala se branka, jenže když se nadzvedla, otevřelo se to i zamknutý. Já šel za ten náš blok a teď vidím druhej blok, kde asi u pátýho nebo šestýho bungalovu stojí lidi. V tom opojení jsem si řekl: Oni předstírají rodinu a vykrádají bungalovy! Byli totiž v takovém spěchu, že to pro mě bylo potvrzení toho, že jsou zloději," vyprávěl herec s úsměvem. "Já sice umím anglicky, ale spustil jsem na ně česky, protože jsem se v tu chvíli nějak nemohl dát dohromady. Takže padaly věty jako: 'Dej mi tu kameru! A co máš v tom batohu? Kde jsou ty moje doklady? Kde je ta kabela?' Takhle jsem jim trhal ten jejich batoh a oni přede mnou utíkali. A protože to byly dvě rodiny, tak tam byli dva chlapi a ještě s sebou měli dva takový vejrostky. Přesto všichni přede mnou zdrhali a schovávali si své tašky," krčil Vízner rameny. "Záhy jsem uznal, že proti nim nemám šanci, a tak jsem se rozhodl, že je budu stopovat, kam zajdou. V těch trenýrkách jsem rovnou vešel do města, teď jsem se před nima schovával - támhle za popelnici, támhle do průjezdu. Pronásledoval jsem je až na hlavní třídu, kde mi zmizeli. Začal jsem přemýšlet, kam mohli jít, až jsem na druhé straně uviděl naši cestovku, před kterou byl autobus. Pomalu jsem tam šel a pochopil, že to byli turisti, kteří jeli na výlet do Benátek. Měli sraz v půl šesté a sotva stíhali. A teď si představte, že je doopravdy pronásledoval šílenec v trenýrkách, kterej jim bral batohy," kroutil Oldřich nevěřícně hlavou, jak se mu něco takového mohlo povést. Normálně se totiž považuje za rozumně uvažující bytost se sklony k ostychu.